středa 22. srpna 2012
Knihy o vlcích
Vlci živí lidskou představivost již celá staletí. Do obecného povědomí se vryl jejich obraz jako nemilosrdných dravců a bytostí temnoty. Aby tento mylný názor opravili, strávili Jim a Jamie Dutcherovi šest let ve stanovém táboře na samém okraji divočiny ve státě Idaho, kde žili a filmovali uprostřed vlčí smečky. Nyní se rozhodli podělit se o své zážitky v této strhující a lyrické vzpomínkové knize.
Alea se zotavuje z boje s Dermodem-Phelimem a její vojsko zatím odpočívá. Po několika dnech, kdy s nikým nepromluvila ani slovo a jen studovala Analiho encyklopedii, rozhodla, že se musí znovu vydat na cestu. Na jednom místě se sejdou s Tagorem a jeho lidmi, kteří se přidají k Aleinu vojsku. Maolmordhův špeh Almar je zatím poslán ke královně, aby jí řekl, že to Alea zabila jejího otce. Amina je zatím jmenována Arcidrusadou, ale Saimanu, síly druidů, se nesmí dotknout, jinak by ji zabil. Almar ji při audienci zabije. Alea své vojsko pojmenuje Vojáci země a vydají se do Sárska. Tam svedou nemalou bitvu a obsadí jedno město. Potom se Alea vydá za Maolmordhou do jeho paláce Šankha. Jedou s ní jen Finghin a Erwan, ale zjistí, že ji Mjolln s Kaitlin sledovali. V paláci svedou Erwan s bývalým Maolmordhovým magistelem boj a Erwan vyhraje. Alea jde bojovat s Maolmordhou. Nakonec ho zabije pomocí jeho síly - Ahrimanu, která je zároveň i sílou Samildánachů. Erwan je nakonec zvolen jako nový král Gaelie, ožení se s Aleou a čeká s ní dítě. Alea pochopí Saiman a ten pak zmizí a druidové jsou úplně normálními lidmi.
"Ženu ze Sídu vyhnali. S narozeným děvčátkem v náručí bloudila sama po vřesovišti. Přežila několik dní. S námahou se jí dařilo sehnat jídlo, a když něco objevila, nakrmila raději děťátko. Šla směrem na jih a jednoho večera se dostala do Borcelského hvozdu. Tam žena Sídu zemřela. Sylvové ji našli až v noci. Ještě si vzpomínám na její oči. Její vlasy. Byla tak krásná. Sylvové se o dítě postarali a matčino tělo pochovali, avšak podařilo se jim zachránit její duši."
Vlk arktický
Domovem vlka arktického jsou rozsáhlé pustiny pokryté sněhem a ledem,
vzdálené tisíce kilometrů od nejbližšího stromu. Teplota zde klesá až k
- 70 °C, navíc zde neustále fouká vítr. Tyto nehostinné oblasti jsou
velmi řídce osídleny lidmi, díky čemuž arktický vlk stále ještě obývá
95 %
původní oblasti. Proto také není na rozdíl od ostatních poddruhů vlka
zařazen
mezi ohrožené druhy.
V nezalesněné krajině jsou vlci velmi lehce pozorovatelní. Právě pozorování arktických vlků odhalilo spoustu do té doby neznámých faktů, které byly vztaženy i na ostatní poddruhy vlka. Téměř vše, co je o arktických vlcích známo, pochází z letních pozorování. Jejich aktivity v době polární noci jsou jen velmi málo prozkoumané.
Vlci mohou přežít při extrémně nízkých teplotách hlavně díky své srsti. Na rozdíl od jižněji žijících vlků mají mnohem hustší podsadu, která je před zimou dokonale chrání. Barva srsti je většinou bílá, takže splývá se sněhem a tvoří maskování. Oproti jiným vlkům mají mírně kratší čenich. Jejich hmotnost je často vyšší než 50 kg - větší váha pomáhá lépe udržovat tělesné teplo. Největší však nejsou vlci arktičtí, ale vlci žijící na severu Kanady a Aljašky. Mláďata se rodí později než u jiných poddruhů - většinou na konci května. V jednom vrhu je zpravidla 1 – 6 štěňat.
V oblastech kde žijí arktičtí vlci je jen velmi málo rostlinné potravy, takže zde žije jen málo býložravé zvěře. Aby se zde vlci uživily, musí mít obrovská teritoria o rozloze často větší než 1000 Km2. Jako kořist vlkům slouží karibu, pižmoňi, arktičtí zajíci, lumíci a ptáci.
V nezalesněné krajině jsou vlci velmi lehce pozorovatelní. Právě pozorování arktických vlků odhalilo spoustu do té doby neznámých faktů, které byly vztaženy i na ostatní poddruhy vlka. Téměř vše, co je o arktických vlcích známo, pochází z letních pozorování. Jejich aktivity v době polární noci jsou jen velmi málo prozkoumané.
Vlci mohou přežít při extrémně nízkých teplotách hlavně díky své srsti. Na rozdíl od jižněji žijících vlků mají mnohem hustší podsadu, která je před zimou dokonale chrání. Barva srsti je většinou bílá, takže splývá se sněhem a tvoří maskování. Oproti jiným vlkům mají mírně kratší čenich. Jejich hmotnost je často vyšší než 50 kg - větší váha pomáhá lépe udržovat tělesné teplo. Největší však nejsou vlci arktičtí, ale vlci žijící na severu Kanady a Aljašky. Mláďata se rodí později než u jiných poddruhů - většinou na konci května. V jednom vrhu je zpravidla 1 – 6 štěňat.
V oblastech kde žijí arktičtí vlci je jen velmi málo rostlinné potravy, takže zde žije jen málo býložravé zvěře. Aby se zde vlci uživily, musí mít obrovská teritoria o rozloze často větší než 1000 Km2. Jako kořist vlkům slouží karibu, pižmoňi, arktičtí zajíci, lumíci a ptáci.
Volání vlků
Volání vlků
Skutečný příběh muže, který žil mezi vlky. Charles Martin Smith v hlavní roli amerického filmu (1983). Dále hrají: B. Dennehy, Z. Ittimangnaq, S. Jorah a další. Režie Carroll Ballard
Vědec Tyler se nechá s nezbytným vybavením vysadit v arktické divočině, kde hodlá studovat život polárních vlků a zjistit, zda jsou opravdu hrozbou pro rychle mizející stáda jelenů karibu. Pozorování vlčí rodinky, žijící nedaleko jeho improvizované základny na severu Kanady, mu umožňuje nejen pomalu porozumět jejich chování, ale také pochopit sebe sama. Uvědomuje si vlastní nedůležitost uprostřed majestátní, rozlehlé přírody i to, že ani se spoustou věcí, jež si sebou z civilizace přivezl, není zdaleka tak dobře vybaven k přežití v divočině jako subjekty jeho zkoumání a další zvěř. Film vznikl podle knížky Never Cry Wolf, kterou podle vlastních zážitků napsal v roce 1963 kanadský spisovatel a ochránce přírody Farley Mowat (nar. 1921). Ta u nás vyšla ve dvou českých překladech, jako Nedělejte poplach (1968) a Vlci (1997). Pozoruhodný výkon v hlavní roli podává Charles Martin Smith (nar. 1953), kterého jsme např. viděli jako studenta Terryho v Lucasově klasickém díle Americké graffiti nebo vládního agenta Oscara Wallace v De Palmových Neúplatných. Snímek získal několik ocenění, zejména tým jeho zvukařů (nominace na Oscara) a kameraman Hiro Narita (Cena Národní společnosti filmových kritiků). Na jeho produkci se podílel významný tvůrce joyceovských adaptací, americký režisér Joseph Strick.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)